Anička. Sluníčko, které svítilo i v těch nejtemnějších dnech. Holka, která zpívala tak, že jsem měl husí kůži. Smála se tak, že jste se museli smát s ní. A bojovala tak, že jste si říkali, sakra, kdyby měl každý aspoň půlku její odvahy, byl by tenhle svět jinde.
Právě teď jsem se dozvěděl, že odešla. A já jsem na dně. Bolí to. Bolí to kurva moc.
Sledoval jsem její kariéru roky. Nejen kvůli tomu, že byla dcerou Felixe Slováčka a Dády Patrasové. Ona si tu cestu prošlapala sama. A s grácií. Byla jiná. V dobrém. Vlastní kapela, vlastní hudba, nešla s proudem, ale dělala to po svém. Vystupovala v divadlech, hrála v muzikálech, zpívala, psala, tvořila. Měla v sobě cit, hloubku, jiskru. A hlavně lidskost.
A když jí před lety našli rakovinu, nevzdala to. Vztyčila prostředníček osudu a šla dál. Holohlavá, usměvavá, statečná. Mluvila o tom, pomáhala ostatním, nestyděla se. Nehrála si na hrdinku, ale byla jí. Upřímná, silná, opravdová.
Letos ale ta svině jménem rakovina udeřila znovu. A tentokrát už bylo ticho. To nejhorší ticho.
Je mi ťěžko na srdci. Protože takhle mladá, krásná, šikovná holka si tohle nezasloužila. Odešla žena, která měla ještě tolik co dát. A zůstali tu lidi, kteří ničí druhé, šíří nenávist, lžou, kradou, žijou si dál ve své špíně… A tak si říkám, jak je možný, že právě ti nejlepší odcházejí první?
Nemám sílu se víc rozepisovat. Jen vím, že Anička tu po sobě nechala něco, co nezmizí. Její písničky. Její smích. Její odvahu. A možná i tohle bolavý, hořký poznání, že život není fér. Ale že i v tom krutým světě může existovat někdo, kdo je světlo. Jako byla ona.
Ani, děkuju Ti. Za to, jaká jsi byla. A jak jsi žila.
Odpočívej v pokoji. Nikdy nezapomenu